Stephanie Meyer – Zatmeni
Ohen a led
nekteri rikaji, ze svet skonci v ohni
nekteri, ze v ledu.
Pro touhu, co jsem zkusil,
jsem při tech, co jsou za ohen.
No kdyby dvakrat mel zmizet,
vim něco o nenavisti
abych řekl, ze k zkaze led
ma sily dosti
co nevidet.
Robert Frost
Vsechny nase pokusy o lest byli zbytecne.
S ledem v srdci jsem pozorovala, jak se pripravuje na mou obranu. Jeho soustredeni neprozrazovalo ani naznak pochyb, i když proti nemu stala presila. Vedela jsem, ze nemuzeme cekat pomoc – v te chvili jeho rodina bojovala o sve zivoty stejne jako on o nase. Dozvim se nekdy, jak sopadl ten druhy boj? Dozvim se, kdo byli vitezi a kdo porazeni? Budu na to zit dostatecne dlouho? Vyhlidky nevypadali prilis slibne. Cerne oci, divoke surovou touhou po me smrti, cekali na chvili, kdy se pozornost meho ochrance odkloni. Na chvili, kdy urcite zemru. Kdesi daleko, daleko v studenem lese zavyl vlk.
-
ULTIMATUM
Bello,
nevím proc nutis Charlieho nosit listky Billymu jako kdybych byli ve druhé tride – kdybych chtel
s tebou mluvit bral bych ti
Ty jsi jsi zvolila, jasny? Nemuzes mit oboje když
Která část „nepratele na život a na smrt“ je prilis slozita na
Hele, ja vim, ze jsem blbec, ale není cesta kolem
Nemuzeme byt prateli když travis vsechen svůj cas s bandou
Je to mnohem horsi když na tebe prilis myslim, tak prosim vic nepis
Ano, taky mi chybis. Hodne. Nic to nemeni. Promin.
Jacob
Prebehla jsem prsty po strance, citic zuby kde pritiskl pero k papiru tak silne, ze téměř proslo skrz. Umela jsem si ho predstavit, jak to pise – tahajic ty rozzlobena pismena jeho drsnym rukopisem, skrtajic radek za radkem když slova vysla spatne, mozna i uderic pero svou prilis velkou rukou; to by vysvetlovalo ty inkoustove skvrny. Umela jsem si ho predstavit, jak frustrovane stahuje sve cerne oboci a krci celo. Kdybych byla tam, třeba bych se smala. Neudelej si mozkovou zacpu, Jacobe, rekla bych mu. Jednoduse to vyplivni.
Smich byla ta poslední věc co bych delala ted, když jsem si znovu precetla slova, které jsem si uz pamatovala. Jeho odpoved na muj prosebni vzkaz – poslan přes Charlieho a Billyho k nemu, jak ve druhé tride, jak to napsal – nebyla prekvapujici. Vedela jsem, co v ni bude predtim, nez jsem ji otevrela.
Co bylo prekvapujici bylo, jak moc každý vycarknuty radek bolel – jako kdyby spicky pismen měli ostre okraje. Navíc, za kazdym zlobivym zacatkem bylo obrovske jezero bolesti; Jacobova bolest me bolela vice nez ma vlastní.
Jak jsem se nad tim zamyslela, zachytila jsem nezamenitelny pach kouriciho se horaku stoupajici z kuchyne. V jakemkoliv jinem dome by fakt, ze někdo krome mne vari, nevyvolal takovou paniku. Strcila jsem skrceny papir do zadni kapsy a bezela, stihnouc to dolu schody v poslední vterine. Pohar spagetove omacky, kterou Charlie strcil do mikrovlnky byl jenom na první otacce když jsem otevrela dvirka a vytahla jej ven.
„Co jsem udelal spatne?“ dozadoval se Charlie.
„Musis nejdrive sundat vicko, tati. Kov je pro mikrovlnku spatny.“ Jak jsem mluvila, sundala jsem vicko, nalila polovinu omacky do misy a pak jsem strcila misu do mikrovlnky a pohar zpet do lednicky; nastavila jsem cas a zmackla start.
Charlie sledoval me upravy se stisknutymi rty. „Zdarili se mi nudle?“
Pohledla jsem do panve na sporaku – zdroje pachu, který me upozornil. „Michani pomaha,“ rekla jsem opatrne. Nasla jsem lzici a pokousela jsem se rozbit zmotane klubko prichycene na dne.
Charlie vzdychnul.
„Tak o cem to vlastne cele je?“ zeptala jsem se.
Zalozil paze přes hrud a vyhledl přes zadni okno do deste. „Nevim, o cem mluvis,“ zamumlal.